Na bydlení a výdaje s ním spojené vynakládají Češi v průměru 25,4 procenta ze všech svých výdajů. Pro srovnání: Za potraviny a nealkoholické nápoje vydáváme 6,3 procenta výdajů, za mobilní data, volání a telekomunikace celkově potom 2,7 procenta. Podle analýzy projektu Evropa v datech tak musí české rodiny sahat do svých peněženek hlouběji než obyvatelé většiny ostatních evropských států. Více platí jen Finové (28,8 procent), Dánové (28,7), Britové (26,7), Francouzi (26,2) a Švédové (26,1). Unijní průměr je přitom 24,2 procent.
Česko současně patří mezi země, kde od roku 2010 domy a byty nejvíce zdražily – a to zhruba o třetinu. Tím se Česko řadí na druhé místo cenového žebříčku. Na prvním místě je o 1,5 procent Irsko, v závěsu za Českem se dalších místech drží Maďarsko, Lotyšsko, Portugalsko a Slovinsko. „Nadprůměrný je v České republice také podíl osob bydlících ve vlastním bytě či domě. Ten dosahuje téměř 80 procent, přestože unijní průměr jen lehce přesahuje 69 procent,“ uvedla Adéla Denková z analytického projektu Evropa v datech.
Vlastní byt coby luxus
Vysoký podíl českých rodin bydlících ve svém domě nebo bytě se ovšem v následujících letech bude nejspíš snižovat. Z různých údajů totiž vyplývá, že si více Čechů vlastní bydlení nemůže dovolit, protože na to nemají dostatek peněz. „Vlastní bydlení se stává luxusem, který si většina lidí nemůže dovolit,“ řekl Martin Lux, vedoucí Socioekonomie bydlení Sociologického ústavu Akademie věd v rozhovoru pro Info.cz.
Ceny nemovitostí v různých zemích Evropy dlouhodobě porovnává poradenská společnost Deloitte. Z jejích loňských údajů například vyplynulo, že zatímco na sedmdesátimetrový byt v Česku je zapotřebí takřka 11 průměrných hrubých ročních platů, v Nizozemsku to jsou 4,4 platů, v Německu necelých pět, v Polsku 7,7 platů a v Maďarsku osm. Kvůli zpřísnění podmínek České národní banky navíc není možné získat stoprocentní hypotéku, každý zájemce musí mít předem část vlastních peněz, což jsou až stovky tisíc korun.
Z různých průzkumů tak vyplývá, že nedostupné je vlastní bydlení především pro mladší generaci bez vysokoškolského vzdělání a s průměrným nebo dokonce podprůměrným vzděláním. Prakticky bez šance bývají mladí především z těch rodin, kde jim rodiče na vlastní bydlení nepřispějí významnější částkou. „Dnešní mladá generace už asi nebude moci považovat vlastní bydlení za tak normální, jako to považovaly generace předcházející, a normou se stane třeba nájemní bydlení na celý život,“ uvedl sociolog Lux.
Dodal, že pro mnohé je jedinou nadějí „mezigenerační výpomoc“. Velkou roli přitom hraje to, zda současní rodiče v minulosti dostali podobnou výpomoc od svých rodičů. „Jasné je, že se společnost rozděluje na ty, kteří jsou v tomto řetězci dávání, a na ty, kteří do něj nenaskočili a už bohužel ani nenaskočí, protože hypotéka je příliš vysoká a od rodičů nemůžou nic čekat,“ konstatoval Lux.
Stovky miliard nestačí
To, že současnu nepříznivou situaci na realitním trhu odnáší především mladá generace, souhlasí prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miroslav Kala. „Tady na úřadě mám řadu lidí, kteří dojíždějí domů mimo Prahu a stráví tím obrovský čas. A představa, že by si tady v těch nových domech, co jsou kolem, někdo mohl koupit na hypotéku bydlení, je úplně iluzorní. Jejich příjmy vůbec neodpovídají cenám, které tady jsou,“ řekl Kala v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Právě NKÚ opakovaně kritizuje stát za přístup k dostupnosti bydlení. Podle Kaly jde o velký problém, který se časem ještě může prohloubit. Nejde přitom jen o to, že si lidé nemohou koupit vlastní byt nebo dům, mnozí nemají ani na podnájem.
„Stát by měl také lépe plnit svou roli, pokud jde o bytovou politiku a definovat sociální bydlení. Do podpory bydlení jako jedné z nejzákladnějších potřeb občanů stát investoval od roku 1997 do roku 2017 celkem 232 miliard korun. Přes takové množství prostředků však NKÚ zjistil, že v některých oblastech se situace zhoršovala. Roste například počet sociálně vyloučených lokalit i počet obyvatel v nich. V ČR navíc stále neexistuje zákon o sociálním bydlení a jeho přijetí se neustále odkládá. Podle NKÚ přitom hrozí, že dostupnost bydlení pro různě ohrožené skupiny obyvatel se bude nadále zhoršovat,“ konstatoval zkraje dubna Nejvyšší kontrolní úřad.
Sociálně vyloučení obyvatelé
S vážným varováním přišla rovněž pravidelná Zpráva o vyloučení z bydlení v České republice, kterou každý rok sepisuje Platforma pro sociální bydlení. V posledním dokumentu za rok 2018 se mimo jiné konstatuje, že v závažné bytové nouzi momentálně vyrůstá 20 tisíc dětí a že zároveň stoupá i počet seniorů na ubytovnách.
„To znamená 83 tisíc osob, z nichž je téměř čtvrtina nezletilých,“ uvádí se ve zprávě, přičemž většina žije na ubytovnách nebo bez střechy nad hlavou. „Alarmující je sedmdesátiprocentní nárůst počtu domácností s osobami nad 65 let žijících na ubytovnách mezi lety 2015 až 2018,“ upozorňují autoři. Víc než polovina lidí v bytové nouzi se podle zprávy nachází na území 14 obcí s rozšířenou působností z celkových 206. Jde například o Prahu, Ostravu, Brno, Olomouc a Ústí nad Labem.
„V průběhu našeho půlročního sběru a analýzy dat se ukázalo, že města zpravidla nemají přehled o počtu rodin v bytové nouzi žijících na jejich území. Dvě třetiny dotázaných obcí uvedly, že o počtech takových rodin nevedou evidenci nebo zaslaly nerealistické odhady. Neplatí tedy, že místní samosprávy znají situaci nejlépe,” řekl spoluautor zprávy a ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák.
„Data také ukazují, že dvě třetiny obcí s největší koncentrací bytové nouze rodin prakticky neposkytují sociální byty. A u zbylé třetiny se pouze do 15 procent sociálních bytů dostanou rodiny, které se opravdu nacházejí v závažné bytové nouzi,“ doplňuje analytik organizace Lumos a hlavní editor zprávy Jan Klusáček.
